Najcennejšie nadanie

Zbožňujem Brandona Sandersona.

Ak ste o ňom ešte nepočuli, je to autor fantasy literatúry. Zatiaľ všetko, čo sa mi od neho dostalo do rúk, bolo úžasné. Originálne. Vtiahne vás do deja a zahrnie detailmi prepracovaného sveta, ktorý odkrýva svoje tajomstvá prekvapivo. Nedá sa predvídať, čo kedy príde. A jednoducho popisuje pravdy, ktoré vyrážajú dych.

Jeho najnovšia kniha, The Way of Kings (v češtine “Cesta králů”) je prvou z plánovaného desaťdielneho cyklu “The Stormlight Archive” a je poriadne hrubá. Napriek tomu v nej nie je jediné hluché miesto, žiadna časť, ktorá by bola navyše, žiadna bezvýznamná postava. Je to obraz spoločnosti, ktorá sa podobá našej, hoci ju nekopíruje; a toto je úryvok z epilógu:

Filuta začal hrát na entir. “Tak si pojďte povídat, ať nám to rychleji utíká. Řekněte mi, co pokládají lidi za nejcennější u druhých.”

Tóny zněly obecenstvu tichých domů, uliček a sešlapané dlažby. Strážci neodpověděli. Nevěděli, co si majú myslet o plavookovi v černém, který přišel do města za soumraku, sedl si na hromadu beden u brány a brnká si na nějaký nástroj.

“Tak co?” zeptal se znovu Filuta a přestal hrát. “Co myslíte? Které lidské nadání je nejváženější, nejuznávanější a nejcennější?”

“Ehm… hudba?” nadhodil nakonec jeden ze strážců.

“Ano, často se to říká,” přisvědčil Filuta a zabrnkal pár nízkých tónů. “Jednou jsem tuhle otázku položil velmi váženým učencům. Co pokládá lidstvo za nejcennější vlohy? Jeden odpověděl, že umění, jak jste brilantně odhadli. Druhý hádal intelekt. A třetí vynalézavost, schopnost vymýšlet a vytvářet nové věci.”

Nehrál na entir souvislou melodii. Jen vždycky tu a tam brnkl nějaký tón, tam oktávu a tam zase třeba kvintu. Bylo to jako klábosení o ničem ve strunné formě.

“Umělecká genialita,” pokračoval, “vynalézavost, důvtip, tvořivost. To jsou vskutku vznešené myšlenky. Většina lidí by si z nich vybrala, kdyby měla tu možnost, a vyhodnotila by je jako největší lidské vlohy.” Znovu uhodil do strun. “My jsme nádherní lháři.”

Strážcové se na sebe podívali. Lampy hořící v objímkách na zdi na ně vrhaly oranžové světlo.

“Vy si myslíte, že jsem cynik,” namítl Filuta. “Myslíte si, že vám řeknu, že lidi tvrdí, že uctívají tyhle ideály, ale že ve skutečnosti potají uctívají mnohem přízemnější věci.  Třeba schopnost nashromáždit peníze nebo okouzlit ženu. No, cynik jsem, ale v tomhle případě si opravdu myslím, že ti učenci mluvili pravdu. Že to mysleli upřímně. A že ty jejich odpovědi mluví ve prospěch lidských duší. Že skutečně v srdcích chceme věřit ve schopnosti a cnost a že bychom si je tudíž vybrali. Proto je to naše lhaní – obzvlášť sobě samým – tak krásné.”

Začal hrát opravdovou melodii. Nejdřív jednoduchou a tichou. Píseň pro tichou noc, v níž se mění celý svět.

Jeden z vojáků si odkašlal. “Tak co je teda opravdu nejcennější lidský nadání?” Vyznělo to skutečně zvědavě.

“Nemám tušení,” odpověděl Filuta. “Ale na to jsem se neptal. Já jsem se ptal na to, co si lidi nejvíc cení. Je v tom rozdíl. Maličký, ale zároveň veliký jako celý svět.”

Stále brnkal na struny. Na jednotlivé struny. Nepřejížděl po nich, to se na entir nedělá. Přinejmenším to nedělají lidé se smyslem pro to, co se patří.

“V tomhle,” pokračoval, “a nakonec vlastně úplně ve všem, nás prozradí naše činy. Když umělkyně vytvoří něco krásného – a použije přitom nové a inovativní postupy – bude oslavována a založí nový umělecký směr. Jenže co když jiná, která bude pracovat nezávisle na ní se stejným nadáním, dosáhne přesně téhož, jenom o měsíc později? Budou ji oslavovat stejně? Ne. Bude prostě druhoradá. Nepůvodní.

A třeba intelekt. Když nějaký velký myslitel vytvoří matematickou nebo filozofickou teorii, prohlásíme ho za moudrého. Budeme mu sedět u nohou a učit se od něj a zapíšeme jeho jméno do dějin, aby ho mohly uctívat a oslavovat tisíce a tisíce dalších. Jenže když na stejnou teorii sám od sebe nezávisle na něm přijde někdo jiný a zpozdí se se zveřejněním svých výsledků o pouhý týden? Budeme si ho pamatovat pro jeho velikost? Ne. Zapomeneme na něj.

A teď ta inovativnost. Nějaká žena navrhne něco úžasného nového – třeba fabriál nebo nějaký technický předmět. Stane se známou jako inovátorka. Ovšem když někdo jiný se stejným nadáním navrhne totéž o rok později – protože si neuvědomí, že už na to někdo přišel – bude taky uznáván pro svou tvořivost? Ne. Bude pokládán za plagiátora.”

Znovu zabrnkal na struny. Jeho melodie pokračovala dál. Byla proměnlivá, strašidelná, ale přitom svým způsobem posměšná. “A tak,” pokračoval, “co nám tedy zbyde nakonec jako to nejcennější? Hodnotíme nejvýš intelekt a genialitu? Nebo umění a krásu lidské mysli? Ctíme je bez ohledu na to, že už jsme jejich výtvor někde viděli dřív?

Ne. Když dostaneme dvě mistrovská umělecká díla, která jsou vzájemně rovnocenná, budeme víc uctívat to, které bylo dřív. Nezáleží na tom, co vytvoříte. Záleží na tom, co vytvoříte dřív než ostatní.

My neobdivujeme samotnou krásu. Ani sílu intelektu. Ani vynalézavost, estetičnost nebo vůbec nadání jako takové. Největší vlohy, které člověk může mít?” Zabrnkal na struny. “Mně připadá, že je to jedině novost.”

Pridaj komentár

Zadajte svoje údaje, alebo kliknite na ikonu pre prihlásenie:

WordPress.com Logo

Na komentovanie používate váš WordPress.com účet. Odhlásiť sa /  Zmeniť )

Twitter picture

Na komentovanie používate váš Twitter účet. Odhlásiť sa /  Zmeniť )

Facebook photo

Na komentovanie používate váš Facebook účet. Odhlásiť sa /  Zmeniť )

Connecting to %s